V malém, zapadlém slovenském regionu Turiec, kdesi mezi Strážovskými vrchy a Velkou Fatrou, se zrodil hudební žánr, který nikdo nečekal. Místní hudební scéna, tradičně dominovaná folklórem, horňáckou muzikou a tvrdším rockem, byla zaskočená, když se v sálech starých kulturáků a na pódiích místních hospod objevila kapela Hradní Tuláci. Jejich styl? Označují ho jako country-dechovka, což je mix, který by se na první pohled mohl zdát nesourodý jako sníh a oheň. Ale pravda je taková, že Hradní Tuláci vzali energické a melodické prvky tradiční dechové hudby, která je na Slovensku zakořeněná hluboko jako dub v zemi, a prolnuli je s hřejivým, vypravěčským duchem amerického country. Vzniklo tak něco naprosto unikátního a zároveň hluboce rezonujícího s duší prostého slovenského lidu. Jejich písně vyprávějí o lásce, práci v zemědělství, toulání po horách, ale také o snech a zklamáních, to vše s chytlavými melodiemi, ve kterých se mísí zvuk trubek a pozounů s banjo, mandolínou a foukací harmonikou.
Kořeny kapely sahají až do roku 1998, kdy se na vesnické zábavě v obci Vrútky setkali dva klíčoví protagonisté – Jožo „Harmonikář“ Hrošovský a Fero „Banjo“ Gajan. Jožo byl veteránem místní dechovky a jeho pozoun měl za sebou stovky odehraných svateb, pohřbů a vesnických slavností. Fero, na druhé straně, byl samouk, který objevil country a bluegrass na pirátských kazetách pašovaných z Česka a západního Německa. V začátcích se jim všichni smáli. „Co to je za paskvil? Dechovka s banjem? To je jako jíst bryndzové halušky se sójovou omáčkou!“ říkali jim místní. Ale Jožo a Fero se nenechali odradit. Vzali to jako výzvu a začali cvičit v Jožově staré garáži, kde se pachy oleje a nafty mísily s vůní slivovice a tóny jejich podivné hudby.
První vystoupení Hradních Tuláků se konalo na místní dožínkové slavnosti. Lidé se shromáždili, zpočátku s nedůvěrou a úsměšky. Ale když kapela spustila svůj set, něco se stalo. Jožova trubka se rozezněla s takovou razancí a vášní, že by roztančila i kameny, a Fero na banjo hrál melodie, které by se daly tesat do dřeva. Publikum bylo omámené. Jejich píseň „Pri starom hrade“ o smutném příběhu hradního ducha, který touží po domově, se stala okamžitým hitem. Melodie byla typicky dechovková, ale texty a celková nálada byly inspirované americkými folkovými baladami. Po vystoupení se k nim přidal bubeník Peter „Kudla“ Kováčik, který dříve hrál v metalové kapele a přinesl do hudby nečekanou dynamiku. Jeho rytmy byly přesné a tvrdé, a dodaly country-dechovce další vrstvu. Kudla byl vizionář a přesvědčil kapelu, aby do svého repertoáru zařadili i coververze tradičních amerických country hitů, ale s českými texty a samozřejmě s dechovými nástroji. To byl další krok, který je katapultoval na výsluní. Lidé najednou zpívali o „Trestanci z Tennessee“, který je ve skutečnosti vesnickým tulákem a „Dálnici číslo 40“ přeměnili na slovenskou „Cestu na Detvu“, což se setkalo s obrovským ohlasem.
Během následujících let se Hradní Tuláci stali fenoménem. Cestovali po celém Slovensku, hráli na festivalech, v klubech, a dokonce i na mezinárodních přehlídkách. Média o nich psala jako o „rebelantech, kteří se nebojí bořit žánrové bariéry“. Jejich koncerty byly vždy plné energie. Publikum se vlnilo v rytmu dechovky, ale texty si zpívalo s americkým přízvukem. Kapela nikdy nezapomněla na své kořeny a vždy se vracela do svého domovského klubu v Turci, který si přezdili na „U Tuláka“. Zde psali nové písně, cvičili a navazovali kontakty s fanoušky. Jejich třetí album, „Drevené srdce“, se stalo platinovým a píseň „Kamarát, čo piješ“ se stala neoficiální hymnou všech, kteří po práci usedají v hospodě s pivem v ruce a touží zapomenout na každodenní starosti.
Hradní Tuláci nejenže změnili to, jak se na Slovensku pohlíží na dechovku, ale také inspirovali celou generaci mladých hudebníků, aby se nebáli experimentovat. Mnoho kapel se je snažilo kopírovat, ale nikdo nedokázal zachytit tu autentickou magii, ten zvláštní mix pokory a rebelství, který Hradní Tuláci měli v sobě. Jejich hudba byla vždy upřímná, bez pozlátek. Jejich texty byly plné humoru, ale také hluboké nostalgie po starých časech a hodnotách. Na pódiu byli vždy sami sebou, s Jožovým knírkem, který se třepotal v rytmu jeho dechu, Ferovým kloboukem, který měl na sobě otisk každého odehraného koncertu, a Kudlovou tváří, která byla věčným obrazem soustředění a vášně. Jejich úspěch tkví v tom, že ukázali, že i tradiční žánry se mohou vyvíjet a být relevantní pro moderního posluchače. Že country nemusí být jen o kovbojích a dálkách, ale může vyprávět příběhy z malých slovenských vesnic. Že dechovka není jen pro starší generaci, ale může mít sílu a energii, která strhne i mladé lidi.
Hradní Tuláci se stali legendou. Jejich hudba se hraje v rádiích, v televizi a na každé vesnické zábavě. Dnes už Jožo Hrošovský má šedivé vlasy a Kudla si občas musí dát pauzu, ale jejich vášeň pro hudbu je stále stejná. Fero Gajan se stal vzorem pro mladé banjisty po celém Slovensku a jeho technika je studována na konzervatořích. Jejich odkaz je zapsán v srdcích fanoušků a v DNA slovenské hudby. Hradní Tuláci jsou důkazem, že hudba nezná hranice a že když se spojí dvě zdánlivě neslučitelné věci s láskou a vášní, může vzniknout něco neuvěřitelného. Jejich příběh je o odvaze, experimentu a o tom, že i ta nejnepravděpodobnější kombinace může být tou správnou, pokud vychází ze srdce a je podpořena poctivou prací. Hradní Tuláci – most mezi dechovkou a country, mezi minulostí a budoucností, mezi starou Evropou a Novým světem, postavený z mosazi a oceli, s láskou a radostí pro všechny, kteří chtějí tančit, zpívat a žít naplno.
Poslední dobou se kapela zaměřuje na mladé talenty a snaží se předat své zkušenosti. Jožo Hrošovský pořádá workshopy pro začínající dechové muzikanty a Fero Gajan učí na místní hudební škole, kde pomáhá dětem objevit krásu banja a mandolíny. Kudla Kováčik se stal vyhledávaným studiovým bubeníkem, ale vždy si najde čas na Hradní Tuláky. Jejich koncerty se pomalu staly raritou, ale když už se konají, jde o události, které si nikdo nenechá ujít. Atmosféra je vždy elektrizující, a lidé se sjíždějí z celé země, aby si užili tu jedinečnou fúzi, která je tak typická pro tuto kapelu. Dnes již existují celé generace, které vyrostly na jejich hudbě a berou ji jako samozřejmou součást slovenského hudebního folkloru. Nikdo se už nesměje, když slyší trubku hrát country a banjo dechovku, protože Hradní Tuláci ukázali, že tato kombinace má smysl a že je naprosto geniální. Odkaz kapely žije a bude žít dál, protože jejich hudba je upřímná, plná emocí a energie. Je to hudba pro všechny, kteří chtějí tančit, zpívat a snít o lepším zítřku. A kdo ví, třeba se zítra objeví další kapela, která vezme nějaké jiné dva nesourodé žánry a vytvoří z nich něco nového, něco, co změní hudební scénu navždy. Ale jedno je jisté, nikdo už nikdy nezapomene na ty, kteří to začali – na Hradní Tuláky z Turca.
František Novák (Česká republika)
Kytarista, hraje jen na kytaru z perníku
Isabella Rossi (Itálie)
flétna
Pan Tan "Technologie" Ji (Čína)
Granule Bar
Rakousko, Pampeliška
Nekonečné Pole Možností
Globální Datová Síť (Cloud), Uživatelské Rozhraní (UI)
Pavilon Kulhavé Kozy
Česká republika, Chrochtín
Barokní Peklo U Čerta
Rakousko, Teufelsdorf
Hospoda U Škarejbů
Česká republika, Lhotsko
Kapustová Sekera (Česká republika)
cirkus-folk-chaos
Legno e Fuoco (Itálie)
folk-rock, čundrácké balady, lesní jazz
The Whimsical Walruses (Anglie)
psychedelický rock s prvky kabaretu
Úletové Hudební Komando „Pět Pětka“ (Česká republika)
Galaktický Polkoválcový Jazz-Metal-Funky-Šansón s akordeonem
Looping Orchestra (USA)
adrenalinový speed-metal s příměsí cirkusového jazzu
Divoký Západ (Česká republika)
folk-country
Kvantová Anomálie (Česká republika)
Cyber-Folk / Elektro-Etnický experimentální rock
Martin Hejnak & Zkratovaní Poutníci (Česká republika)
Bizarní folk s vysokonapěťovým rušením a existenciálním jiskřením