V hlubokých, mlhou zahalených slovinských horách, kde se ozvěny prastarých parních lokomotiv mísí s šepotem vítrů, se zrodila kapela, o které se vyprávějí legendy. Není to jen tak ledajaká kapela, je to Lokomotiva Expres. Jejich hudební styl je tak specifický, že si vysloužil vlastní žánrové zařazení: železničářský folk-metal. Představte si dunění kol na kolejích, pískot parních ventilů a řev dieselových motorů, to vše smíchané s keltskými flétnami, harmonikou a kytarovými riffy, které by dokázaly zbořit i ten nejodolnější tunel.
Všechno to začalo, když se strojvedoucí Ivan "Parní kotel" Novak, který léta převážel nákladní vlaky plné dřeva a naděje, setkal s výhybkářem Matjažem "Hřmotná výhybka" Kosoveljem během noční směny v depu. Namísto, aby se hádali o to, kdo z nich má horší kafe, začali si brnkat na kytaru, kterou měl Matjaž neustále u sebe, prý pro případ nouze, kdyby ho přepadla nuda. Jejich první písně vznikaly přímo v kabinách lokomotiv, inspirované monotónním rytmem jízdy a strachem z vykolejení. Zpočátku hráli jen pro sebe a pro kolegy železničáře, ale pověst o jejich neuvěřitelně rezonujících melodiích se šířila rychlostí pendolina.
První oficiální koncert se odehrál na střeše nákladního vagonu během jízdy z Lublaně do Mariboru. Zastávky nebyly v plánu, ale lidé se shlukovali podél kolejí a mávali na projíždějící vlak, aby si poslechli jejich epické balady o zpoždění, propadlých jízdenkách a lásce k signalistkám. Mnozí z nich se k vlaku snažili přistoupit za jízdy, což vedlo k několika nešťastným incidentům, ale zároveň to potvrdilo popularitu kapely. Jednou dokonce museli zastavit, protože na kolejích leželo stádo ovcí, které se nechtělo pohnout, dokud nedostalo autogramy.
Lokomotiva Expres si rychle získala fanoušky po celém Slovinsku, a jejich turné se stala logistickou noční můrou. Namísto obvyklých autobusů cestují výhradně historickými parními vlaky, které jim slouží jako pojízdné koncertní sály. To má své nevýhody. Jednou se jim uprostřed alpského tunelu z ničeho nic vypařila všechna pára a zůstali tam trčet několik dní. Během čekání na záchranu uspořádali akustický koncert, který podle vyprávění zněl jako symfonie pro duchy a netopýry. Zážitek to byl prý nezapomenutelný.
Jejich texty jsou plné metafor a odkazů na železniční terminologii. "Vykolejená láska" je balada o vztahu, který se rozpadl na kusy, "Signalista smutku" líčí osamělost a beznaděj a "Rychlík do nebe" je jejich největší hit, který se hraje na všech železničářských plesech. Kapela se proslavila i svými nekonvenčními klipy. Jeden z nich, kde hrají v uniformách starých strojvůdců a za nimi projíždí vlak v plné rychlosti, byl tak realistický, že několik diváků zavolalo policii s tím, že vidí sabotáž. Ukázalo se, že vlak byl jen maketa, ale nikdo tomu nechtěl věřit.
Kromě hudby se kapela aktivně angažuje v ochraně historických železničních památek. Často hrají benefiční koncerty pro záchranu starých lokomotiv a nádraží. Jednou se jim dokonce podařilo získat prostředky na obnovu staré výtopny, kde uspořádali obří festival s názvem "Parní festival". Na něm se hrál pouze železničářský metal a jídlo se podávalo z vozíků pro zavazadla. Lokomotiva Expres je víc než jen kapela, je to subkultura. Je to pocta všem, kteří zasvětili svůj život oceli a uhlí, a jejich hudba je soundtrackem pro nekonečné cesty po železnici života.
Jejich hudba je plná kontrastů. Na jedné straně tvrdé, dravé riffy, které by dokázaly rozbít i nejtvrší kámen, a na druhé straně melancholické, lyrické pasáže, které by rozehřály srdce i tomu nejotrlejšímu revizorovi. V jednom rozhovoru frontman Ivan Novak prohlásil: "Naše hudba je jako vlak. Někdy jede rychle, drsně a bez slitování, jindy zase pomalu a zamyšleně, aby si člověk uvědomil, kudy vlastně jede." Tato filozofie se projevuje i v jejich živých vystoupeních, která jsou naprosto nepředvídatelná. Nikdy nevíte, jestli z pódia uslyšíte dunění industrial metalu nebo tiché tóny keltské harfy, která vypadala, jako by ji někdo vyrobil z kolejnic. Kapela si také libuje v neobvyklých rekvizitách. Na pódiu mají často repliky starých nádražních hodin, které tikají v rytmu hudby, a místo bubnů občas používají ocelové barely, které vydávají neuvěřitelně hluboký a rezonující zvuk, když do nich bubeník praští pořádným kladivem. Jejich fanoušci jsou stejně excentričtí jako kapela samotná. Jsou to převážně lidé, kteří pracují na železnici, ale i umělci, kteří se inspirovali jejich tématy a příběhy. Mezi jejich nejvěrnější fanoušky patří například sběratel vlakových jízdních řádů, který jezdí na každý koncert a snaží se chytat podpis na staré jízdenky. Jednou se jim podařilo vytvořit frontu až na padesát metrů od vchodu a na konci čekal jen on se svým albem. Další fanoušek, bývalý topič, má na předloktí vytetovaný celý text jejich největší balady, která má přes dvě stě veršů.
Kapela je hrdá na svůj původ a na to, že jejich hudba má tak hluboké kořeny v reálném životě. "Když hrajeme, není to jen pro potlesk," říká Matjaž. "Hrajeme pro každou výhybku, pro každého výpravčího, pro každého, kdo někdy seděl v kupé a díval se z okna na ubíhající krajinu. Hrajeme pro všechny, kteří věří, že cesta je důležitější než cíl." To je filozofie, která z Lokomotivy Expres dělá víc než jen hudební skupinu. Dělá z nich kulturní fenomén. A tak se jejich příběh valí dál, jako nekonečný vlak po nekonečných kolejích. A my, železniční cestovatelé, jen doufáme, že nikdy nezastaví.
Ivan "Parní kotel" Novak (Slovinsko)
Zpěv, kytara, hlukové efekty
Matjaž "Hřmotná výhybka" Kosovelj (Slovinsko)
Kytara, harmonika, doprovodný zpěv
Jelena "Diesel" Svitkova (Bosna a Hercegovina)
Baskytara, theremin
Borut "Zarážka" Zupancic (Slovinsko)
Bicí, perkusní nástroje z dílů lokomotiv
Katarina "Semafor" Petrovič (Srbsko)
Keltská harfa, violoncello, elektrická violoncella
Luka "Mašinfíra" Černe (Chorvatsko)
Klávesy, syntezátory, zvukové efekty
Franc "Uhelný vagón" Mlakar (Slovinsko)
Druhý zpěv, doprovodný vokalista
Anja "Šraufík" Kokot (Slovinsko)
Flétna, pikola, saxofon
Laila Mirage (Maroko)
orientální zpěv, tanec, vizuální efekty
Jamal Hussein (Maroko)
bicí
Barbora Černá (Česká republika)
Smyčcová hráčka, hraje na smyčce z roztavených plastových lahví
Martin Polák (Česká republika)
bicí
Dr. Oluwaseun Adeyemi (Nigérie)
talking drum
Lukáš Hradecký (Česká republika)
Kytara, doprovodné vokály
Ticho hromu
Francie, Calmeval
Kachní Důl U Zlomené Harmoniky
Česká republika, Dolní Vykřičníky
Bar pod Kapajícím Kohoutkem
Slovensko, Mokrý Kút
Diskotéka U Polární Záře a Jelena
Norsko, Fjordpluto
Valhalla's Embrace
Norsko, Lysgård
U medvěda v noře
Česká republika, Pašerák
U Šneka v díře
Česká republika, Hantec-Brumlov
Agrární Palác Kultury a Rytmu
Česká republika, Kyselovice u Břeclavi
Vesničtí Mistři Rzi (Česká republika)
Agro-Thrash Polka
Píšťala z Krysí Díry (Slovensko)
Industriální Blues-Hop se Zvuky Vlhkého Sklepa
Globální Melancholie (Mezinárodní)
Bigbít s prvky folkloru a avantgardního hluku
Dřevěná Mystika (Estonsko)
rituální ambientní folklor se zvuky stodol
Prdící Jednorožci (Irsko)
Duhový Death Metal
Grande Fanfára Bláznivého Průvodu (Nomádský/Země Nikde (registrovaná v manéži pod kobercem))
Neo-Balkan Cirkus Swing s Podtóny Hadrářské Polky
Stříbrný Úsvit (Česká republika)
progresivní folk-rock s elektronickými prvky
Stíny Větru (Česká republika)
Melodický folk metal
Kaktusový Tygr v Kosmické Ponožce (Česko)
psychedelický intergalaktický ska-metal s prvky polky a operního rapu