Lopatky z Plechu. Už jen ten název zní jako nelegální kombinace v menu hospody, která má nejlepší léta za sebou a jejímuž inventáři by prospěla deratizace. Ale nenechte se mýlit! Tahle kapela, složená z pěti rázovitých žen, je zjevením na české hudební scéně. Kde jiní hledají múzy v kavárnách a galeriích, ony je našly mezi svářečkami, v kuchyních a na jeřábech. Jejich styl, který ony samy nazývají "Country-Industrial", je stejně neotřelý jako jejich životní příběhy. Představte si klasické banjo, které se setká s burácejícím zvukem hydrauliky, housle, které se přou s cinkáním nádobí, a do toho všeho chraplavý, ale upřímný zpěv, který voní po fritovacím oleji a ozonu ze svařování.
Všechno to začalo v jedné smíchovské montovně. Jeřábnice Věra, kuchařka Drahoslava a svářečka Marika se potkaly na pravidelné polední pauze. Místo drbů o šéfovi se začaly bavit o hudbě. Věra, kdysi tajně snila o kariéře bluegrassové zpěvačky, Drahoslava si brnkala na kytaru při čekání, než se dovaří segedín, a Marika? Ta měla ve své skříňce schované housle, na které hrála, aby si vyčistila hlavu po náročném dni stráveném v jiskrách a kouři. Jejich první zkouška proběhla v Marčině garáži, kde se zvuk motorových pil a brusky nenápadně mísil s tóny „Folsom Prison Blues“. Ostatně, jejich sousedé si prý nejdřív mysleli, že se u nich koná nějaký podivný rituál, a volali na městskou policii, že slyší „podivné kvílení a drnčení, co zní jako by někdo mlátil do starých popelnic“. To se ale změnilo, když se k nim přidala Mirka, další svářečka, s neuvěřitelným smyslem pro rytmus, která si vyrobila bicí soupravu z prázdných barely a starých plechů. A pak ještě Vlasta, kuchařka s láskou k base a hlubokým hlasem. Tím se sestava „Lopatky z Plechu“ definitivně zkompletovala.
První koncert se odehrál na místní pouti, kde původně měly hrát dechovka. Když ale na pódium vyšly tyhle dámy v montérkách a se zablácenými botami, publikum si nejdřív myslelo, že jde o nějaký happening. Ale jakmile spustily, vzduch zhoustl a po chvíli i ti největší škarohlídi pokyvovali hlavou do rytmu. Jejich texty jsou kapitola sama pro sebe. Nejsou to žádné banální milostné balady. Zpívají o úmorných směnách, o spáleném guláši, o ranní rvačce o poslední rohlík v kantýně, o tom, jak se vám na jeřábu třese celý svět, ale vy musíte zůstat chladnokrevná. Píseň „Vypálený guláš“ se stala neoficiální hymnou všech nespokojených zaměstnanců v gastronomii a „Smíchovský blues“ je prý povinnou poslechovou pomůckou pro každého nováčka v oboru strojírenství. Jedna z jejich největších pecek, „Řezník z Karlína“, vypráví příběh řezníka, který si namísto milostného dopisu poslal svému milé kus prorostlého bůčku, který ona obratem upekla se zelím a knedlíky. Celá píseň je vtipná, dojemná a hlavně – upřímná. A upřímnost je to, co je na nich tak přitažlivé.
Kapela si získala ohromnou popularitu, ale ne u mainstreamových médií. Většina rozhlasových stanic je odmítá hrát, s tím, že jejich hudba je „příliš specifická“ a texty „příliš… no, prostě příliš pracující“. Ale to jim nevadí. Hrají si pro ty, co je chtějí slyšet. Jejich největším snem je prý nahrát album, které se bude jmenovat „Kantýnové balady“, a obal má být vyveden v designu modré kostkované utěrky. Jejich koncerty se konají spíše v zapadlých klubech, na motorkářských srazech, nebo dokonce na firemních večírcích velkých průmyslových podniků. A ať už hrají kdekoli, lidé se baví. Je to prostě nefalšovaná hudba pro nefalšované lidi. Nikdo netvrdí, že je to umění pro každého, ale jedno je jisté: v jejich podání má i ta nejšpinavější práce svou vlastní, jedinečnou melodii. Je to hudba, která se nehraje, ale která se žije. A to je, sakra, rozdíl. Před pár týdny se prý pokoušely nahrát videoklip k písni „Vylitá káva“, ale podle svědků to skončilo fiaskem. Kamera se prý zasekávala od mastných otisků prstů, a když se pokoušely o složitější choreografii s lopatkami a plechy, jedna z nich se omylem praštila po hlavě, a tak se celý klip změnil v dokument o tom, jak se omdlévající zpěvačku snaží oživit pomocí horkého čaje z termosky. Nakonec se rozhodly, že místo drahých videoklipů budou prostě jen živě vystupovat a nechají hudbu mluvit za sebe. A to je pro všechny jenom dobře. Protože Lopatky z Plechu je třeba zažít na vlastní kůži, ne jenom vidět na displeji. A když už se vám to poštěstí, nezapomeňte si s sebou vzít kus pořádného salámu, protože po jejich koncertu budete mít zaručeně hlad. A touhu po životě, který sice není dokonalý, ale rozhodně je upřímný a plný humoru.
Věra Novotná (Česko)
Zpěv, banjo, jeřábnice
Drahoslava Horáková (Česko)
Kytara, zpěv, kuchařka
Marika Procházková (Česko)
Housle, svářečka
Mirka Svobodová (Česko)
Bicí (plechy a barely), svářečka
Vlasta Kudláčková (Česko)
Basa, zpěv, kuchařka
Umělec52 Z (Země52)
mandolína
The Fijian Fury (Fidži)
Vokály (Tribal-Punk), Bicí (s efekty)
The Irish Rover (Irsko)
Banjo, Pivní Chorály
Barbora Koutná (Česká republika)
mandolína
Orbital Disaster Lounge
Mezinárodní orbitální prostor, Orbitální stanice Zeme (Bývalá družice pro špionáž počasí)
Šalina Klub
Česká republika, Brno
Fiesta Celtica XXL
Česká republika, Dublinovice
Akademický Salon Magna Veritas
,
Recyklační Ráj
Německo, Schrottlingen
U Zaseknuté Jehlice
Česká republika, Dolní Kotlehy
Hvězdná Legislativní Síň
Švýcarsko, Bergtalheim
Granule Bar
Jamajka, Pampeliška
Střecha 11
Česká republika, Praha
Pekárna Live
Česká republika, Olomouc
Saloon Podkovy
Česká republika, Říčníkov
The Big Brass Top (Velký Mosazný Stan)
Cestovní cirkusový karavan, Sibiř (světové turné)
Flotila Bzučících Hvězd
Česko, Mrkvičkovice
Železná Lžíce (Česká republika)
heavy metal
Notáři Chaosu a Devizových Rezerv (Lichtenštejnsko)
Barokní Emo-Metal s Prvky Krypto-Folku
Dřevěný Mustang (Česká republika)
České country s prvky bluegrassu
Lopatky z Plechu (Česko)
Country-Industrial
Ethereal Echoes (Norsko)
Atmospheric Blackened Folk Metal