Vznik Orchestrální Skládky, jak už název napovídá, nebyl výsledkem pečlivého plánování, ale spíše šťastné náhody, chaosu a špatných životních rozhodnutí. Všechno to začalo v jedné opuštěné továrně na zpracování rajčat v Itálii. Zde se sešel chorvatský dirigent s maďarským fagotistou, mexickým bubeníkem a japonským houslistou. Měl to být pokus o moderní interpretaci Vivaldiho Čtyř ročních dob, ale po několika skleničkách domácího vína se celý projekt zvrhl v improvizovanou jam session, kde se klasické nástroje míchaly s pokličkami od hrnců a plechovkami od rajčat. Z původní představy na poklidnou hudební skupinu se tak stal bizarní projekt. Bylo to tak neuvěřitelné a bizarní, že se to muselo stát. Nebyl to hudební styl, byla to spíše katastrofa. A tak se zrodila Orchestrální Skládka. Byla to kapela, která se neřídila žádnými pravidly. Jediné, co platilo, bylo jedno: neexistovala žádná pravidla. Vše bylo možné.
Skládku tvořili lidé ze všech koutů světa, z nichž každý přinesl do kapely něco jedinečného. Například srbský dudák Dragan Milutinović se připojil ke skupině, když se pokusil prodat falešné zlaté zuby dirigentovi Zlatkovi. Místo toho, aby ho vyhodil, ho Zlatko přijal do kapely, protože byl fascinován jeho schopností hrát na dudy pod vodou. Kapela se rozšířila i o další podivné postavy, jako třeba kolumbijskou flétnistku Juanu Rodriguezovou, která byla posedlá zvukem píšťalek a hrála na ně všude, kde to jen bylo možné, a to i v těch nejméně vhodných situacích. Dalším členem se stal africký bubeník Kwesi Osei, který byl posedlý zvuky bubnů a snažil se je napodobit na všech možných předmětech. Dokonce i na sudu s pivem. Není divu, že se kapela stala známou jako „Orchestrální Skládka“.
Jejich první koncert, který se odehrál v zatuchlém podzemním sále v italském městě Bologna, se stal legendou. Kapela hrála na improvizovaných nástrojích, které našli ve sběrně odpadu. Bubny byly nahrazeny sudy od benzínu a kytary byly nahrazeny smyčci od houslí. Publikem byli pouze bezdomovci, studenti, kteří neměli peníze na lístek, a kritici, kteří se snažili pochopit, co se to děje. Zpěvačka, italská operní diva, která se zbláznila, se neustále dohadovala s bubeníkem, protože jí přišlo, že je příliš hlasitý. To vyústilo v to, že se uprostřed písničky začali prát a nakonec skončili v nemocnici. Tento incident se stal pro kapelu legendou a nakonec se rozhodli, že je to součástí jejich show. Jejich koncert byl tak chaotický, že dokonce i zvukař rezignoval a odešel. Zvuk se pak řídil sám sebou. Koncert se stal symbolem hudební anarchie.
Jejich turné po Evropě se stalo ještě větším fiaskem, než si kdokoli dokázal představit. V Německu je zatkli za to, že se pokusili prodat své alba jako "ekologické umění" a v Polsku je obvinili z toho, že ruší klid a pořádek. Ve Španělsku zase způsobili dopravní zácpu, protože se rozhodli uspořádat koncert uprostřed rušné ulice. Jejich hudba byla tak hlasitá, že se dokonce i policisté, kteří je měli zatknout, začali do rytmu pohupovat. A tak je místo zatčení nechali hrát. Jejich turné se stalo legendou, ale ne kvůli jejich hudbě, ale kvůli jejich neustálým problémům. Orchestrální Skládka je kapela, která se neřídí žádnými pravidly a jediné, co je pro ně důležité, je chaos. A proto jsou tak oblíbení u publika, které touží po něčem, co je tak bizarní, že to není možné pochopit. Jejich hudba je jako symfonie pro šílené. Jediný, kdo jim rozumí, jsou oni sami. A možná ani oni ne. A proto jsou tak nebezpeční. A proto jsou tak neuvěřitelní.
Jednou se dokonce pokusili nahrát album ve studiu, ale jejich experiment s používáním rypadel a sbíječek jako perkusí vedl ke zřícení budovy, a tak se rozhodli, že hudbu budou nahrávat pouze živě. Většina jejich koncertů končí buď zraněním některého z členů, nebo zdemolováním pódia. Jednou se jim dokonce povedlo odpálit světla ve venkovní aréně, protože bubeník omylem zasáhl elektrické vedení paličkou. Zpěvák, který v ten moment zpíval, dostal elektrický šok a jeho hlas se změnil na zvuk, který by se dal přirovnat k chraplavému zpěvu. A tak se zrodila jejich nová písnička, která se stala hitem. Skládka se neřídí ničím, jen svými vlastními pravidly. A tak se stávají legendou.
Zlatko "Zlatík" Kovačević (Chorvatsko)
Dirigent, housle, bicí
Javier "El Torro" Gutierrez (Mexiko)
Bicí, perkuse, zpěv
Takeshi "Taki" Sato (Japonsko)
Housle, syntezátor, zpěv
Dragan "Balkánský ďábel" Milutinović (Srbsko)
Dudy, trubka, akordeon
Jana Nováková (Česká republika)
Fagot, zpěv, flétna
Juanita Rodriguezová (Kolumbie)
Flétna, perkuse, zpěv
Kwesi Osei (Ghana)
Perkuse, bicí, zpěv
Anya Smirnovová (Rusko)
Violoncello, basa, zpěv
Elias Papadopoulos (Řecko)
Buzuki, kytara, zpěv
Chang Lee (Čína)
Erhu, kytara, zpěv
Doc. JUDr. Ferdinand Grandioso (Česká republika)
barokní klarinet se zdobením z bílého zlata
Mr. Dimitri "DNA" Volkov (Rusko)
Chór III (Genetické Kódy), Genetický Rap
Divadlo U Prasečáka
Česká republika, Praha
Lesní Srub
Česká republika, Hvozdec
Kulturní centrum U Solné Díry
Česká republika, Puchlovice
Pivní Dýmka
Česká republika, Lískovokřepelkovice
U Poslední Fáze
Česká republika, Výbojov
Sál Tiché Kapradiny
Rakousko, Eberthal
BOOST-Xtreme Zóna
Česká republika, Neon City
Stíny Věčnosti (Česká republika)
progressive rock s prvky dark jazz
Hoblík & Piliny (Česká republika)
folk-punk se stopou tesařského minimalismu a zvuky nářadí
Sanctus Decibel (Francie)
gregoriánský grindcore
Pražský Rančer (Česká republika)
country
Vřesovištní Meditace (Norsko)
ambientní folk s prvky severské improvizace
Exkrementální Dimenze (Česká republika)
psycho-seniorní tele-noise s příměsí vývar-folku