V temných uličkách moravské metropole, kde se tramvaje a autobusy pohybují jako oceloví draci, se zrodila legenda. Legenda o kapele, která otřásla základy hudebního průmyslu, a to doslova, protože jejich zvuk byl tak hluboký, že jim pokaždé praskaly gumové tlumiče. Jejich jméno? Šalina smrti. Jejich příběh je stejně absurdní jako jejich hudba. Zakládající členové, Jan „Klouzák“ Novák a Petr „Lízátko“ Dvořák, se poprvé setkali na konečné zastávce linky 67. Klouzák, tehdy ještě neúspěšný basista, se snažil nacvičit složitou pasáž z Yngwieho Malmsteena na svou elektrickou kytaru, kterou měl opřenou o zrcátko autobusu. Lízátko, který byl známý spíše svou schopností usínat i za jízdy a budit se jen na základě vibrací z rozbité silnice, si jeho hraní spletl s poruchou motoru. Když se probudil, vytáhl z kapsy harmoniku, která byla původně součástí jeho svačinového boxu, a začal Klouzákův motiv improvizovaně doprovázet. A tak se zrodil jejich unikátní styl – progresivní folk-metal, který kombinuje zvuky městské dopravy, řinčení mincí z kasičky a melodie, které se vám vryjí do hlavy stejně neodbytně jako letní komár. Kapele se brzy podařilo získat další členy. K jejich radosti se k nim přidal Karel „Diesel“ Vágner, veterán mezi řidiči trolejbusů, který hrál na bicí tak energicky, že mu občas odpadávalo sedadlo. Diesel nebyl zrovna typický bubeník, jeho souprava se skládala z vyřazených brzdových bubnů a starých cedulí s nápisem „Neparkovat!“. Posledním a neméně důležitým členem se stala Aneta „Šoférka“ Černá, která se původně živila jako průvodčí v autobusech. Její hlas, občas chraplavý jako motor po dlouhé noční šichtě, se stal pro kapelu naprostou ikonou. Dokázala zpívat něžné balady o zapomenutých deštnících stejně přesvědčivě jako metalové hymny o kolapsu městské dopravy. Jednou se jim při koncertu stalo, že jim vypadla elektřina. Místo toho, aby přestali hrát, začali improvizovat. Klouzák využil svůj elektrický vůz jako zesilovač, Diesel mlátil do plechových skříní, které našel opodál, a Šoférka zpívala tak hlasitě, že se jí dokonce podařilo rozbít okno na radnici. Tento incident jim sice zajistil pokutu, ale také obrovskou slávu. Jejich kariéra je plná bizarních příhod. Jednou hráli na mezinárodním festivalu v Amsterdamu, kde se jim podařilo vyprodat klub, aniž by měli jediného fanouška v Nizozemsku. Jejich hudba byla tak strhující, že si je místní spletli s pouličními umělci. Druhý den se ale ukázalo, že si je nepletli, jen se jim líbil ten neobvyklý hluk, který produkovali. Kapela si vybudovala reputaci tím, že hraje jen v netradičních lokacích. Místo koncertních hal preferují staré autobusové depoty, nádraží, a dokonce i odstavené trolejbusy. Jejich fanoušci si už zvykli na to, že se musí před koncertem proplétat mezi vraky a že se jim občas do obličeje dostane olej. To je ale nic nezastaví, protože vědí, že každý koncert Šaliny smrti je zážitek, na který se nezapomíná. Navíc kapela má svůj vlastní neoficiální fanklub, který tvoří z velké části řidiči autobusů z celé republiky. Tito věrní fanoušci, často s sebou nosí staré jízdní řády a zpívají si jejich písničky během jízdy. Jednou se dokonce stalo, že se dva řidiči pohádali, protože jeden z nich si pletl text písně „Konečná“ s „Zastavte na znamení!“. Kapela vydala pět alb, z nichž nejznámější je „Dřina a pot“, které získalo platinovou desku v Bosně a Hercegovině. Proč zrovna tam? To nikdo neví, ale spekuluje se, že jejich hudba má silný terapeutický účinek na unavené řidiče. Šalina smrti je zkrátka fenomén. Není to jen kapela, je to životní styl. Jejich hudba je soundtrackem pro všechny, kteří se někdy zaseknou v koloně, zapomenou si jízdenku nebo čekají na zpožděný spoj. A pokud je někdy uvidíte hrát na pódiu, připravte se na to, že to bude jízda, na kterou se nezapomíná. Nebo, jak by řekl Klouzák, „šichta, která nikdy nekončí.“
Jan "Klouzák" Novák (Česko)
Kytara, zpěv, občasné hrozby revizorům
Petr "Lízátko" Dvořák (Česko)
Baskytara, harmonika, usínání za jízdy
Karel "Diesel" Vágner (Česko)
Bicí, perkusy, technická podpora
Aneta "Šoférka" Černá (Česko)
Zpěv, megafon, kofeinová závislost
Martin "Přestup" Hrdlička (Česko)
Syntezátory, klávesy, nahrávání zvuků
Ms. Ayesha "Arbitrage" Khan (Dubaj (SAE))
Violoncello I (Disonantní Smyčec, Nářek), Finanční Spory
Camila 'Borůvka' Rodrigues (Brazílie)
Elektronické bicí, perkuse
Marie Kadlecová (Česká republika)
Flétna
Tomáš Klíma (Česká republika)
zpěv
Vlastimil 'Rychlík' Ševčík (Česká republika)
Trubka, harmonika, doprovodný zpěv
Ms. Aisha "Alergie" Khan (SAE)
Violoncello V (Luk z Alergologických Testů), Alergický Noise
Lucie Svobodová (Česká republika)
akordeon
The Venezuelan Joropo (Venezuela)
Harfa, Maracas
Folklórní Dvůr "U Zelené Révy"
Česká republika, Vinná Lhota
Country Saloon "Zlomená Podkova"
Česká republika, Osada Lesní Klid
Mega Global Health & Law Hall
Švýcarsko, Legavita
Tónové Hnízdo
Slovensko, Hrubý Luh
Dílna pod Štítom
Slovensko, Rachnové Krivy
Intergalactic Finance & Law Arena
Švýcarsko, Cryptopolis
Smíškovna XXL
Česká republika, Veselovice
Laboratoř "U Neúspěšného Experimentu"
Spojené království, St. Giles-on-Cam (Fiktivní čtvrť Cambridge)
Chrám větrů
Řecko, Anemópolis
Kulturní středisko Bývalé Sokolovny
Česká republika, Dolní Zádrhel
Jednooký Jack a jeho Splašené Srdce (USA)
Elektrifikované Outlaw Country s prvky Bluegrassu a hospodského Rock'n'Rollu
Úřad pro Zmatek a Neexistující Potvrzení (Irsko)
Byrokratický Doom Folk / Administrativní Noise
Edelweiss Khan's Horny Yaks (Mongolsko/Švýcarsko)
Nomádský Yodel-Metal s cimbálem
Nedělní Chleba (Česká republika)
pop
Parlamentni Sraml Banda (Cesko)
politicky folk-rock s prvky satirickeho kabaretu
Elektrische Welle (Německo)
Industrial Rock
Kočka v kapse (Česká republika)
Epický Orchestrální Jazz-Punk
Okeánská bouře (Řecko)
Progressive folk rock