V temných uličkách moravské metropole, kde se tramvaje a autobusy pohybují jako oceloví draci, se zrodila legenda. Legenda o kapele, která otřásla základy hudebního průmyslu, a to doslova, protože jejich zvuk byl tak hluboký, že jim pokaždé praskaly gumové tlumiče. Jejich jméno? Šalina smrti. Jejich příběh je stejně absurdní jako jejich hudba. Zakládající členové, Jan „Klouzák“ Novák a Petr „Lízátko“ Dvořák, se poprvé setkali na konečné zastávce linky 67. Klouzák, tehdy ještě neúspěšný basista, se snažil nacvičit složitou pasáž z Yngwieho Malmsteena na svou elektrickou kytaru, kterou měl opřenou o zrcátko autobusu. Lízátko, který byl známý spíše svou schopností usínat i za jízdy a budit se jen na základě vibrací z rozbité silnice, si jeho hraní spletl s poruchou motoru. Když se probudil, vytáhl z kapsy harmoniku, která byla původně součástí jeho svačinového boxu, a začal Klouzákův motiv improvizovaně doprovázet. A tak se zrodil jejich unikátní styl – progresivní folk-metal, který kombinuje zvuky městské dopravy, řinčení mincí z kasičky a melodie, které se vám vryjí do hlavy stejně neodbytně jako letní komár. Kapele se brzy podařilo získat další členy. K jejich radosti se k nim přidal Karel „Diesel“ Vágner, veterán mezi řidiči trolejbusů, který hrál na bicí tak energicky, že mu občas odpadávalo sedadlo. Diesel nebyl zrovna typický bubeník, jeho souprava se skládala z vyřazených brzdových bubnů a starých cedulí s nápisem „Neparkovat!“. Posledním a neméně důležitým členem se stala Aneta „Šoférka“ Černá, která se původně živila jako průvodčí v autobusech. Její hlas, občas chraplavý jako motor po dlouhé noční šichtě, se stal pro kapelu naprostou ikonou. Dokázala zpívat něžné balady o zapomenutých deštnících stejně přesvědčivě jako metalové hymny o kolapsu městské dopravy. Jednou se jim při koncertu stalo, že jim vypadla elektřina. Místo toho, aby přestali hrát, začali improvizovat. Klouzák využil svůj elektrický vůz jako zesilovač, Diesel mlátil do plechových skříní, které našel opodál, a Šoférka zpívala tak hlasitě, že se jí dokonce podařilo rozbít okno na radnici. Tento incident jim sice zajistil pokutu, ale také obrovskou slávu. Jejich kariéra je plná bizarních příhod. Jednou hráli na mezinárodním festivalu v Amsterdamu, kde se jim podařilo vyprodat klub, aniž by měli jediného fanouška v Nizozemsku. Jejich hudba byla tak strhující, že si je místní spletli s pouličními umělci. Druhý den se ale ukázalo, že si je nepletli, jen se jim líbil ten neobvyklý hluk, který produkovali. Kapela si vybudovala reputaci tím, že hraje jen v netradičních lokacích. Místo koncertních hal preferují staré autobusové depoty, nádraží, a dokonce i odstavené trolejbusy. Jejich fanoušci si už zvykli na to, že se musí před koncertem proplétat mezi vraky a že se jim občas do obličeje dostane olej. To je ale nic nezastaví, protože vědí, že každý koncert Šaliny smrti je zážitek, na který se nezapomíná. Navíc kapela má svůj vlastní neoficiální fanklub, který tvoří z velké části řidiči autobusů z celé republiky. Tito věrní fanoušci, často s sebou nosí staré jízdní řády a zpívají si jejich písničky během jízdy. Jednou se dokonce stalo, že se dva řidiči pohádali, protože jeden z nich si pletl text písně „Konečná“ s „Zastavte na znamení!“. Kapela vydala pět alb, z nichž nejznámější je „Dřina a pot“, které získalo platinovou desku v Bosně a Hercegovině. Proč zrovna tam? To nikdo neví, ale spekuluje se, že jejich hudba má silný terapeutický účinek na unavené řidiče. Šalina smrti je zkrátka fenomén. Není to jen kapela, je to životní styl. Jejich hudba je soundtrackem pro všechny, kteří se někdy zaseknou v koloně, zapomenou si jízdenku nebo čekají na zpožděný spoj. A pokud je někdy uvidíte hrát na pódiu, připravte se na to, že to bude jízda, na kterou se nezapomíná. Nebo, jak by řekl Klouzák, „šichta, která nikdy nekončí.“
Jan "Klouzák" Novák (Česko)
Kytara, zpěv, občasné hrozby revizorům
Petr "Lízátko" Dvořák (Česko)
Baskytara, harmonika, usínání za jízdy
Karel "Diesel" Vágner (Česko)
Bicí, perkusy, technická podpora
Aneta "Šoférka" Černá (Česko)
Zpěv, megafon, kofeinová závislost
Martin "Přestup" Hrdlička (Česko)
Syntezátory, klávesy, nahrávání zvuků
Wen 'Slunce' Han (Čína)
Kostýmy
Ahmed Khalid (Maroko)
bendir
Rafael Costa (Brazílie)
bicí
Doc. MUDr. Viktor Fidelis (Česká republika)
akustická violoncella z ořechového dřeva
Dorothea Weber (Německo)
Klávesistka, hraje jen na klávesy z hlíny
Tomáš Vondrák (Česká republika)
ukulele
Ms. Věra "Volatilita" Kovač (Chorvatsko)
Timpány VII (Pomalé Rány), Volatilita
The Mexican Mariachi (Mexiko)
Mariachi zpěv, Sombrero tanec
U Ztraceného Švestky
Česko, Podskalí nad Ohří
Orbital Disaster Lounge
Mezinárodní orbitální prostor, Orbitální stanice Zeme (Bývalá družice pro špionáž počasí)
The Pounding Pot
Irsko, O'Toole's Hollow
Granule Bar
Brazílie, Pampeliška
Metal Sanctuary
Česká republika, Vranovice nad Smrtí
Klub Ztracených Duší
Německo, Hintertupfing
Krypta svatého Tinitra
Itálie, Tenebria
Garáž u Pivovaru
Česká republika, Nová Ves nad Sázavou
Opuštěná Zasedací Hala OSN - 'Komora Konsensu'
Švýcarsko, Ženeva
Velká Potulná Manéž U Zrezivělého Hřebu
Nomádský (Pravidelně se objevuje na louce u Liptovského Mikuláše), Cirkusopolis (fiktivní, mění se s každým přesunem)
Koza na Věži U Zmatených
Francie, Saint-Chaos-sur-Seine
Fiesta Celtica XXL
Česká republika, Dublinovice
Hasičská Zbrojnice Live
Česká republika, Horní Studenec
Hromoví jezdci (Česká republika)
Alternativní rock
Šneci na Krosně (Česká republika)
Barokní Emo-Folk s prvky Moldavského Disco
Myčka v deliriu (Estonsko)
elektro-punk pro domácí spotřebiče a vířivky
Šrouby a Matice (Česká republika)
rock
Podzimní Struny (Česká republika)
folk
Zlatá Harmonie (Česká republika)
Tradiční česká dechovka
Elektronická Šunka (Česká republika)
elektro-folk s nádechem kabaretu
Kastrol Cowboy & Spol. (Mezinárodní (11 zemí))
Farmářský country s world music vlivy
Galactic Goulash (Mezinárodní)
Progresivní folk-metal-jazz-punk
Moravské Prameny (Česká republika)
Tradiční česká a moravská lidová hudba s moderními prvky