V prašném srdci ostravských hutí, kde se vzduch tetelí pachem spáleného kovu a zatuchlého piva, se zrodila legenda. Kapela Smrtící Kladivo, původně známá pod názvem "Dělnická Sestava 666", byla založena za poněkud bizarních okolností. Legenda praví, že během jedné obzvlášť nudné noční šichty se zpěvák Vítězslav 'Vítko' Kovář, místo aby brousil plechy, pokusil sborově recitovat Epose o Gilgamešovi s hrdelním chrapotem. Jeho kolegové, zvyklí spíše na nadávky a zvuky flexy, byli natolik zaskočeni, že se okamžitě rozhodli založit kapelu, aby tento jedinečný talent zaznamenali pro budoucí generace. Vítkův hlas, podle očitých svědků, dokázal roztříštit sklenice s pivem na vzdálenost deseti metrů, což bylo považováno za dostatečný důkaz jeho umělecké geniality.
První zkoušky se konaly ve sklepě bývalého JZD, kde kapela musela bojovat nejen s akustikou, ale i s armádou myší, které se snažily ukrást bicí paličky. Bubeník Zdeněk 'Zdeňa' Šroub, známý svou neuvěřitelnou schopností hrát i s těžkým kusem oceli místo paličky, se bránil tím, že v rytmu rozmlátil několik starých kýblů. To dodalo kapele unikátní, perkusionistický zvuk, který se stal jejich poznávacím znamením. Jejich první koncert se konal na firemním večírku, kde měli hrát pro dělníky. Vystoupení však skončilo fiaskem, když Vítko omylem zpíval o své nenávisti k firemnímu vedení, což vedlo k masovému odchodu zaměstnanců ze sálu. Přesto, několik odvážlivců, kteří zůstali, tleskalo s takovou vervou, že si zlomili dlaně. A Smrtící Kladivo bylo na světě.
Jejich hudba je syrová, nekompromisní a plná upřímné nenávisti k pondělnímu ránu. Texty se zabývají každodenními problémy pracující třídy: rozbitým nářadím, neúprosnými přesčasy, nekonečnými frontami na pivo a absurdními pravidly v práci. Jeden z jejich nejznámějších hitů, "Ocelové Ruce", začíná veršem: "V pondělí ráno se mé oči otevírají jako hrob, v mé hlavě duní kladivo a v krku mám starý krov." Kritici, kteří se snažili jejich hudbu zařadit do žánrů, to vzdali a jednoduše ji nazvali "Dělnický Deathcore". Nicméně, to nezabránilo kapele v tom, aby se stala kultovní. Jejich fanoušci si říkají "Kladiváři" a poznáte je podle toho, že mají na tričku obrázek kladiva, které drtí budík.
Jednou z nejbizarnějších událostí v jejich kariéře byl jejich pokus o světový rekord v nejdelším moshi. Uspořádali koncert v dole, kde se fanoušci, oblečení v pracovních montérkách, moshovali s lopatami a krumpáči. Incident skončil tím, že Vítko omylem hodil do davu kytaru, která se, k jeho překvapení, nerozbila a místo toho se začala vznášet ve vzduchu a vydávat zvuky jako motorová pila. Ukázalo se, že kytara byla vyrobena z radioaktivního materiálu a nebyla vůbec bezpečná. Kapela, která v tu dobu nevěděla, že se jedná o nebezpečnou zbraň hromadného ničení, ji začala používat jako speciální efekt na svých koncertech. To jim dodalo punc nebezpečí a mystiky, a jejich koncerty se staly ještě populárnějšími. Byly dokonce chvíle, kdy fanoušci omdlévali ne kvůli hudbě, ale kvůli ozářeným chráničům na uši, které kapela distribuovala zdarma, aby si je lidé nevšímali. Nicméně, tento skandál byl brzy zameten pod koberec, když se ukázalo, že radioaktivní kytara byla jen starý, zrezivělý kus plechu, který byl nabitý statickou elektřinou a Vítko si na něj omylem pustil elektřinu z rozvodné sítě. Kytara se rozpadla v prach a od té doby kapela začala používat normální nástroje.
Kapela Smrtící Kladivo se stala symbolem odporu proti nudné realitě, symbolem dělnického vzdoru a nekompromisní vášně. Její členové jsou dodnes považováni za hrdiny, kteří se dokázali postavit tváří v tvář kapitalistickému molochovi a vyhrát. A to všechno jen s pár kusy železa, starými bicími a obrovskou dávkou absurdního humoru. Na otázku, co je jejich tajemstvím, Vítko vždy odpoví: "Jednoduché, my prostě hrajeme to, co cítíme. A co cítíme? Bolest zad, hlad a touhu po dalším pivu." A právě tato upřímnost jim vynesla srdce fanoušků po celém světě. Ačkoliv se jejich hudba nedostane do rádií, jejich koncerty jsou vždy vyprodané a jejich fanoušci jsou ochotni riskovat své zdraví, jen aby si poslechli jejich hudbu. A to je to, co je pro ně nejdůležitější. Smrtící Kladivo. Hrají dál a dál, dokud se jim nevybijí baterky. A to by mohlo trvat věčnost, protože jejich hudba je nesmrtelná.
Nejnovějším projektem Smrtícího Kladiva je symfonie pro kladiva a kovové sudy, kterou se snaží nacvičit ve zkušebně, která se nachází v opuštěné cihelně. Zvuky, které vycházejí, jsou podle sousedů horší než zvuky vrtulníku. Ale to kapelu netrápí. Naopak, snaží se to dostat na další úroveň. Vítko prý vymyslel nový hudební nástroj - 'Kladivo-basa', což je basa s tělem ve tvaru kladiva, na kterou se hraje železnými tyčemi. Zvuk je prý tak ohlušující, že by mohl rozbít okna na míle daleko. Vítko se dokonce pokoušel patentovat tento nástroj, ale úřad to odmítl s tím, že se jedná o nebezpečnou zbraň hromadného ničení, a ne o hudební nástroj. Kapela se však nevzdává a plánuje uspořádat koncert na staveništi, kde budou hrát s reálnými stavebními stroji, a to bez jakýchkoliv efektů. Jen čistá, syrová, dělnická hudba. Bude to nebezpečné, chaotické a neuvěřitelně hlasité. Ale fanoušci se už nemůžou dočkat, protože vědí, že to bude zážitek, na který se nezapomene. Smrtící Kladivo je totiž kapela, která se nebojí ničeho. Nežijí pro slávu, ale pro hudbu, a jejich fanoušci to cítí. Jsou to hrdinové, kteří se nebojí být sami sebou. Hrají to, co cítí a co jim říká jejich srdce. A to je to, co je dělá výjimečnými.
Vítězslav 'Vítko' Kovář (Česká republika)
Zpěv, Kladivo-basa
Zdeněk 'Zdeňa' Šroub (Česká republika)
Bicí, perkuse (kovové sudy, kýble)
Jan 'Dědek' Kučera (Česká republika)
Kytara
Petr 'Pepek' Novák (Česká republika)
Basová kytara
Anna 'Sekačka' Veselá (Česká republika)
Kytara
Jakub 'Drak' Sokol (Slovensko)
baskytara, kontrabas
Koichi "Konnichiwa" Tanaka (Japonsko)
Šamisen (Trhané, ostré tóny), Technická podpora
Ms. Melody "Magnet" Chen (Čína)
Hyper-Perkuse II (Silné Magnety), Magnetická Rezonance
Irena 'Irenka' Ihnedová (Česká republika)
Baskytara ze sudu, funkové basy
Ms. Hyper-Perkuse Zbytek XIV (Šoková Terapie) (Globální)
Hyper-Perkuse XIV (Elektrošokové Nástroje), Elektrický Noise
Ester Rozlitá (Maďarsko)
klarinet, flétna, hvízdání
The Nigerian Night (Nigérie)
Vokály (Afrobeat-Punk), Djembe (s trny)
Valhalla's Embrace
Norsko, Lysgard
Neonové Ložnice
Česká republika, Horní Mlynov
Opuštěná Zasedací Hala OSN - 'Komora Konsensu'
Švýcarsko, Ženeva
Kulturní dům U tří beranů
Česká republika, Horní Bařina
SkyStage
Francie, Montgolfierville
Recyklační Ráj
Německo, Schrottlingen
U Šneka v díře
Česká republika, Hantec-Brumlov
Podzemný chrám Zvonivého kapradí
Slovensko, Hubosvety
Dům Písní
Česká republika, Veselice
Saloon Podkovy
Česká republika, Říčníkov
Psychoakustický Ústav Pro Totální Hudební Zkázu
Česko, Debilov
Perón 12
Česká republika, Dolní Komorovice
Globální Chaos Orkestr - Stohlavá Hydra (Mezinárodní (původně Lichtenštejnsko))
Eklektický Polka-Grindcore-Barokní Jazz a Vše Mezi Tím
Galáxia do Coco (Brazílie)
kosmická samba-funk s prvky psychedelického bossa nova
Kovbojové z Křemelné (Česká republika)
country
Sídlištní Beat (Česká republika)
electro
Šrouby a Matice (Česká republika)
rock
Elektrické Brambory Vzpřímené (Německo)
astro-noisový agrobeat s mléčným odérem
Jirza Hlavatý z Velkomšic a jeho baletní soubor (Česká republika)
baletní salónní country
Velký Šansonový Cirkus Bratří Zmatenců (Francie)
Francouzský Retro-Šanson-Funk s elementem Operního Rapu a Taneční Polky
Global Pharma-Law & Wellness Mega Orchestra (Globální)
epická symfonie zdraví, práva a finanční absurdity