Vznik kapely The Iglu-Emu Conflict je jedním z nejpodivnějších příběhů v historii hudby, a to hned po historkách o harmonikáři, který hrál pod vodou. Kapela vznikla spojením dvou absolutně nesourodých hudebních entit. První byla "The Outback Dingoes", volné sdružení australských pouštních rockerů, kteří hráli na didgeridoo a rezavé kanystry, a druhá "Qaanaaq Quavers", tříčlenné grónské Fúze-Eskymácké-Jóikovací trio, které využívalo zpěvu velryb a zvuku praskajícího ledu. Dohromady je svedl osud, a hlavně velmi špatně naplánovaný kulturní výměnný program, který měl propagovat přátelství mezi ledovci a buší. Nic takového se nestalo.
Setkání se konalo v Reykjavíku, což už samo o sobě bylo geografické faux pas. Austrálie, kterou reprezentoval kytarista Bruce "Boomerang" Smith, dorazila v kraťasech a s vážnou dehydratací, zatímco Grónsko, v čele s vokalistkou Naja "Northern Lights" Olsen, přivezlo s sebou hromadu loveckého vybavení a pocit absolutního zmatku. První zkouška byla katastrofa. Bruce se snažil hrát slunečné, optimistické riffy v C-duru, zatímco Naja reagovala temnými, hrdelními jóiky o lovu tuleňů v nekonečné noci. Zvuk se dal popsat jako zmatek klokanů na ledové kře. Bubenice Sheila "Sandstorm" Jones neustále stěžovala na zimu a snažila se bubnovat do rytmu deště, který v Reykjavíku nebyl.
První průlom nastal, když se opilý Bruce pokusil Naju naučit hrát na didgeridoo, a Naja ho místo toho zasáhla sušenou treskou. Z tohoto momentu se zrodila jejich první píseň, "Treska v Buši, kde je to strašně horké", která se stala okamžitým, byť místním, hitem. Jejich hudba je neuvěřitelná směsice horka a chladu, optimismu a temné melancholie. Bruceovy kytarové linky jsou plné ozvěny horkého, červeného písku, zatímco Naja dává svým vokálům hlubokou arktickou ozvěnu, která zní, jako by zpívala zevnitř ledovce. Kontrabasista Pipaluk "Permafrost" Egede, jehož jediným úkolem bylo udržet basovou linku na nule Kelvinů, se stal stálým terčem Bruceových vtipů o opalovacích krémech.
Kapela se proslavila svým vizuálně matoucím stylem. Na scéně vždy panuje zmatek. Zatímco Naja a Pipaluk se snaží navodit atmosféru polární noci pomocí iglú z kartonu a umělého sněhu (což v Austrálii vedlo k mnoha požárním poplachům), Bruce a Sheila trvají na tom, že musí být přítomen písek, klokanní kožešina a pivo Fosters. Jednou se na pódiu v Sydney pokusili vytvořit ledovec pomocí tisíců kostek ledu, ale v 45-stupňovém horku se to rychle změnilo v malou, ale nebezpečnou povodeň. Koncert museli přerušit, protože Sheila odmítala hrát pod vodou a Bruce se snažil prodat tání ledovce jako "autentickou Arktickou ledovou tříšť".
Jejich největším uměleckým počinem bylo album "Jóik pro Krokodýla Dundeeho". Album bylo nahráváno střídavě: jeden týden v opuštěné iglú na Grónské pevnině (kde byla většina hudby zmrazena) a druhý týden v nefalšovaném australském pouštním dole (kde se hudba roztavila a ztratila se v písku). Výsledný zvuk je proto velmi proměnlivý: chvíli uslyšíte tichý, meditativní kontrabas, a hned na to divoký kytarový výbuch, který zní, jako by klokan skočil do elektrického ohradníku. V textech se neustále střídají témata strádání v buši a láska k horkému čaji. Jedna z jejich nejpopulárnějších písní, "Velryba, která si spletla Sněžného muže s Dingem", se stala hymnou pro ty, kteří se cítí být geograficky dezorientovaní.
Navzdory neustálým hádkám o topení (Australané chtějí maximální teplo, Gróňané se snaží plynule udržet pod bodem mrazu) a o to, jaký alkohol je lepší (teplé pivo versus zmrzlá vodka), kapela pokračuje ve své misi. Tvrdí, že jejich cílem je sjednotit svět pod vlajkou klimatického paradoxu. Jejich koncerty jsou často narušovány, když Bruce vytáhne didgeridoo a začne hrát "Waltzing Matilda" v arktickém stylu, zatímco Naja se ho snaží usměrnit házením sušených ryb. Nicméně, v tom chaosu je krása. The Iglu-Emu Conflict dokazuje, že i když se dva extrémy srazí, může z toho vzniknout něco neuvěřitelného a hlavně velmi hlučného. Jejich nejnovější tour se jmenuje "Led a Písek: Cesta do Mrazivé Zahrady", kde slibují, že budou hrát v oblecích z ledových kostek (v Austrálii) a v bermudách (v Grónsku). Svět s napětím čeká na jejich další šílenou kolizi kultur.
Dalším zajímavým momentem bylo jejich vystoupení na hudebním festivalu v Německu. Celý festival se konal pod širým nebem, a kapela si přivezla speciální sněžné dělo, aby vytvořila "autentickou polární atmosféru". Bohužel sněžné dělo, které bylo převezeno z Austrálie, bylo zaměněno s odpalovacím zařízením na obří gumové klokany. Během jejich nejtemnější a nejmelancholičtější písně, "Tajemství Tučňáka v Buši", začalo pódium zaplavovat hejno gumových klokanů, což kapelu i publikum naprosto vyvedlo z míry. Naja to komentovala jako "metaforu pro invazi západního kapitalismu do arktického ekosystému", zatímco Bruce jen zuřil, protože to narušilo jeho sólovou pasáž. Tento incident si vyžádal zásah místních veterinářů, kteří byli zmatení přítomností tolika "plastových hlodavců" a následně i místní policie, která kapelu obvinila z "šíření nepatřičného druhového chaosu".
Kytarista Bruce se neustále snaží prodat grónským členům klobouky "Akubra" s klokanní kožešinou. Tvrdí, že klobouky jsou "přirozená arktická izolace". Pipaluk klobouk jednou zkusil a tvrdil, že v něm zažil halucinace, že je v horkém prameni a snaží se chytit emu. Ricardo, bubeník, neustále protestuje proti tomu, že musí hrát na rezavé kanystry, protože je to "neekologické" a "způsobuje mu to tetanus". I přes tyto neshody, kapela zůstává spolu. Možná je to proto, že jsou jediní, kteří si navzájem rozumí v tom, že hudba musí být tak absurdní, jak jen je to možné, aby odrážela realitu světa. Jejich koncerty jsou taková terapie pro kulturní šok. A je to hlavně neuvěřitelná podívaná.
Bruce "Boomerang" Smith (Austrálie)
Kytara, didgeridoo, vokály (pouštní řev)
Naja "Northern Lights" Olsen (Grónsko)
Hlavní vokály (Jóik a hrdelní zpěv)
Sheila "Sandstorm" Jones (Austrálie)
Bicí (kanystry, hrnce a písek)
Pipaluk "Permafrost" Egede (Grónsko)
Kontrabas a akustické efekty (praskající led)
Jørgen "Juke" Knudsen (Dánsko/Grónsko)
Banjo (nepřiměřeně rychlé)
Kylie "Kettle" O'Connell (Austrálie)
Theremin a čajové konvice
Freya "Fjord" Jensen (Grónsko)
Elektronika (generátor bílého šumu)
Gary "Grumble" Peterson (Austrálie)
Pedálová steel kytara (se zpožděním)
Radomír Výboj (Česká republika)
Tesla-kytara, vynálezce, ideový vůdce, kladný pól
Stanislav Kroutil (Česká republika)
koloběžkový buben
Táňa „Plameňák“ Hrubá (Maďarsko)
taneční vokály a křik
František 'Frankie' Kovář (Česká republika)
Klarinet, saxofon, občasné zpěvy
Cirkusový Sál U Smíchu
Česká republika, Šaškovice
Kavárna Savoy
Česká republika, Brno
Klub U Skokana
Česká republika, Plzeň
Formulářovna
Česká republika, Prušánky nad Výkazem
Ledová Jeskyně U Jetiho
Německo, Eisburgen
Dílna pod Štítom
Slovensko, Rachnové Krivy
Industriální Chrám
Česká republika, Černohrad
Dudácké Turbo Velryby (Česká republika)
Chodský Cyber-Folk
Imperium Symphonica (Německo)
Monumentální symfonická hudba
Křupaví Trpaslíci (Česko)
Funk-pop s kapkou absurdního kabaretu
The Whimsical Walruses (Anglie)
psychedelický rock s prvky kabaretu
Šneci na Krosně (Česká republika)
Barokní Emo-Folk s prvky Moldavského Disco
Brněnský Skank (Česká republika)
ska
Iron Eclipse (Česká republika)
Symfonický metal s prvky progresivního metalu
Syntetická Bouře (Globální korporace (s daňovým sídlem v ČR))
Hyper-Pop-Punk s chemickou příchutí a marketingovým třeskem
Kočkodlaci z Kuřetína (Česko)
jungle jazz s prvky akrobatického drum'n'bassu